ZEJBIŠ a PASEKA. Předehra k tragédii…

Mise 90. pěší divize se chýlila ke konci. Vojáci stále bojovali v těžkém terénu, čelili nástrahám, brali do zajetí a museli vyslýchat stovky německých vojáků. Zpovídali i nedůvěřivé, vystrašené civilisty. Ti byli důležitými svědky a mnozí z nich podávali cenné informace o tom, kde se nachází nepřítel. Americké průzkumné oddíly, které se pohybovaly v neznámé terénu, musely bedlivě dalekohledy sledovat krajinu před sebou, aby zjistily, zda se někde ve vesnicích či samotách neskrývá připravený odpor. 4. května 1945 měla na stávajících pozicích „devadesátku“ vystřídat 2. pěší divize z V. sboru. 90. divize se měla stáhnout k Viechtachu a čekat na nové rozkazy. Situace se však nečekaně změnila. Z důvodu zdlouhavé kapitulace 11. tankové divize zůstala 90. divize ještě v akci. 

Noční rozkaz XII. sboru č. 115 pro 5. květen přinesl nové úkoly. 357. pluk bude nad ránem přesunut jižním směrem, a přes Zwiesel dopraven za Železnou Rudu. Tam panovala nejistá situace, bylo třeba vyčistit celé území směrem na Dobrou Vodu a Prášily. V celé této oblasti Šumavy kladli houževnatý odpor především důstojničtí kadeti wehrmachtu (Fahnenjunker). S jarem 1945 sem byla z Plzně převelena velká bojová skupina těchto kadetů "Dělostřeleckých junkerských škol" z Rokycan a Strašic, včetně jejich velitelů. Tyto jednotky o velikosti pluku (asi 1600 vojáků), operovaly na mnoha místech a znamenaly pro Američany nečekaně velký problém! Byli velmi dobře vyzbrojeni, ale neměli těžké zbraně. Mladí vojáci dle hlášení chytře využívali lesnatý terén, rychle měnili své pozice a ze zálohy přepadávali americké oddíly.  

Právě bojový průzkum 42. eskadrony se dostal v pozdním odpoledni 4. května na příjezdech u osady Javorná (Zejbiš) do připravené pasti. Nepřítel v počtu asi 70 mužů pozoroval americké průzkumy již předchozího dne a na kavaleristy se ve třech směrech dobře připravil. Tři čety zastavila palebná hradba. 1. četa rychlým ústupem unikla svému zničení, další dvě čety se už jen těžko probojovaly z obklíčení, ta 2. už za cenu dvou raněných a ztráty kolového obrněnce M8. Nejhůře ale dopadla „nešťastná“ 1. četa vedená por. Gannawayem. Po ústupu zaujala bojové postavení v osadě Paseka (Holzschlag) a velitel spěchal v jeepu podat zprávu velitelské skupině průzkumu. 

Místo však zatím nečekaně obklíčila obrovská přesila německých vojáků a došlo k nerovnému boji. Američané byli doslova rozprášeni, měli dva padlé, dva zraněné a 22 padlo do zajetí! Když se později velitel Gannaway vracel v jeepu zpět k jednotce, u Paseky na něj nepřítel zahájil palbu z ručních zbraní. Po výstřelu pancéřovou pěstí, vyletěl jeep ze silnice a skončil v hlubokém příkopu. Gannawayovi se ale podařilo vrátit k velitelskému oddílu a zalarmovat pomoc. K Pasece vyrazila v podvečer 3. četa kavaleristů, posílena o četu tanků M24 Chaffee. Odpor zbytků nepřítele byl rozdrcen. Dle hlášení deset Němců padlo, dva byli zajati. Američané se z výslechu dozvěděli, že Němci zajaté kavaleristy odvezli čtyřmi jeepy (za dva dny je osvobodí rota B ze 42. eskadrony). Nepřítel však kromě jeepů ukořistil už druhý obrněnec M8! Americký oddíl držel pozice v Pasece po celou noc. Napjatá a nejasná situace však vyústila v tragédii, která se měla odehrát další den! Válečná vřava zuřila stále naplno a co bylo příčinou v chybné divizní komunikaci, se už nedozvíme. A Zhůří leželo od Paseky vzdušnou čarou jen 3 km! 

V boji na šumavské Pasece tak padli dva poslední kavaleristé z 2. jezdecké skupiny v druhé světové válce. Ten první padl už v Normandii dne 3. srpna 1944. Vojín Buttron zahynul na Pasece během boje, zatímco těžce raněného vojína Freda W. Ashleyho němečtí vojáci odvezli společně se zajatci směrem za Dobrou Vodu. Ashley nemohl dostat potřebnou lékařskou péči a těžkým následkům zranění podlehl. Němečtí kadeti jej pohřbili u vnější strany zdi zadní části hřbitova na Dobré Vodě (dnes je na místě malý pomník).