© ​RoučkaVondryska

Bojová cesta 90. pěší divize

Vojáci 90. pěší divize útočili napříč Francií přes Verdun a vybojovali mnohá těžká vítězství. Např. 8. září 1944 odrazili „Tough ´Ombers“ u vesnice ​Mairy-Mainville, na kraji Ardenského pohoří, útok elitní německé 106. tankové brigády „Feldherrnhalle“ a v následném boji způsobili Němcům těžké ztráty. Zničeno bylo na 30 tanků, 60 polopásových obrněnců a téměř 100 dalších vozidel. Jedna z nejtvrdších bitev začala na konci září 1944, kdy se po více než 80denních bojích podílela „devadesátka“ na dobytí komplexu pevností u francouzského města Metz (Mety). Souběžně s tím 30. října dobyli město Maizières-lès-Metz. Dne 9. listopadu překročila 90. divize řeku Moselle u obce Königsmacker. Sychravý, deštivý podzim a začátek zimy byly kruté! Těžce bráněný systém pevností Königsmacker na severovýchodě Francie dobývali Američané několik dní, od 9. do 12. listopadu. V prosinci se vojáci 90. pěší divize zúčastnili pověstné bitvy v Ardenách a 19. února 1945 prorazili opevnění německého Západního valu až k řece Prüm. A těžké boje pokračovaly! Dne 22. března mířila 90. pěší k Mohuči a v rychlém sledu překročila řeky Rýn, Main a Werru. Divize pak stíhala nepřítele po východním břehu Rýna, dobyla brány Mohuče a opevněné město Boppard.

18. dubna 1945 skončily boje německé skupiny armád „B“, v Porůří zůstaly divize v obrovském obklíčení Američanů a Britů. Do zajetí tak padlo 320 000 vojáků a na německé frontě se objevila téměř 200 km široká díra. Němečtí obyvatelé, ale také mnoho vojáků už nechtělo bojovat, mnohá města byla ověšená bílým vlajkami a odpor již neměl žádný strategický účel. Přesto americké jednotky narážely stále na poslední tvrdý vzdor oddílů wehrmachtu, SS, Hitlerjugend nebo také Volksturmu. 3. armáda se 11. dubna zmocnila Výmaru a o den později ovládla Erfurt. A zatímco její XX. sbor mířil na východ na Chemnitz, VIII. a XII. sbor se stočily na jih a jihovýchod. Důležitý komunikační uzel – město Bayreuth bylo dobyto po třídenní bitvě 16. dubna 1945. Útokům amerických divizí přecházely dubnové těžké nálety, nepřetržité útoky leteckých stíhačů a samozřejmě mohutná dělostřelecká kampaň.

Během dubna stíhala 90. pěší divize nepřítele hornatým Duryňským lesem a její bojová cesta dosáhla v tomto jarním měsíci impozantní délky téměř 500 km. Podíl divize na konečné porážce nacistického Německa byl značný. Ještě v dubnu šlo o velké množství padlých německých vojáků, „Tough ´Ombres“ zajali 25 000 nepřátel, zničili 13 tanků, 12 letadel a obrovské množství další vojenské techniky.

Před 3. armádou vedla na západní frontě ústupové boje směrem k československé hranici německá 7. armáda wehrmachtu generála Hanse von Obstfeldera. (Von Obstfelder převzal velení armády teprve 26. března 1945 , když nahradil dosavadního velitele gen. Felbera.) Právě 7. armáda ještě v létě r. 1944 sváděla se spojenci tvrdé boje v Normandii. Nyní už šlo však jen o zbytky armády, které se povedlo včas uniknout z pasti, která sklapla v Porůří. Německé divize už dávno neměly potřebné počty ani bojovou sílu a často se narychlo doplňovaly mladými rekruty a vojáky z jiných rozprášených jednotek. Byly však pro Američany stále nebezpečným a nevyzpytatelným protivníkem. Poté, co překročily zbylé divize 7. armády linii Hof – Lipsko, se celému uskupení podařilo počátkem dubna zachytit v českých hraničních horách podél Smrčiny a jihu Krušných hor.

DODATEK: Generál Patton neviděl rád, když jeho vojáci umírali v pouličních bojích při dobývání měst. Pokud konkrétní město vzdorovalo příliš dlouho, nechal Patton seřadit do půlkruhu své tanky nebo dělostřelectvo. S pomocí stíhacích letounů pak zahájil tvrdé ostřelování a bombardování. Vyvěšení bílých vlajek většinou pak bylo jen otázkou krátkého času. Řada různých „odborníků“ zdůrazňuje obrovské zásluhy Rudé armády na konečném vítězství v druhé světové válce přes obrovské počty padlých. Tento fakt je poněkud problematický. Je samozřejmé, že na východní frontě byly obrovské ztráty v přímé souvislosti s válečnou i politickou situací. V americké armádě byli velící důstojníci přímo zodpovědní za splnění bojových rozkazů, ale také za co nejmenší ztráty svých mužů. Na sovětské straně naopak lidské životy nehrály žádnou roli. Úspěšnou taktiku bojů nebo co nejefektivnější využívání zbraňových systému, tak často nahrazovaly masy rudoarmějců, doslova hnaných v bitevním poli na krvavá jatka. Tisícové ztráty během několika dní, ale někdy také i hodin (!), byly zavedenou normou. Další miliony rudoarmějců zahynuly v německém zajetí jen proto, že je Stalin odepsal jako zrádce...

Šílenství posledního odporu

„Dunajská ofenziva“ zatím běžela naplno. Američané nenaráželi již na velký organizovaný odpor, z oken měst i vesnic často visely bílé prapory, tisíce německých vojáků volilo zajetí. Přesto však docházelo stále k bojovým střetům, hlavně ve městech. Nepřátelské síly tvořily ​narychlo sestavené oddíly Volksturmu, zbytky wehrmachtu, Hitlerjugend, ale také SS. Mohutná Pattonova 3. armáda se valila Bavorskem směrem k Passovu a přestože nenarážela na zásadní koordinovaný odpor, měla denní ztráty téměř sto padlých! Duben 1945 byl také obdobím, kdy 8. letecká armáda zasazovala bavorským městům finální tvrdé letecké údery, zaměřené na mnoho strategických cílů.

Ve velení posledních německých jednotek, které před Američany ještě vedly ústupové boje, panovala často napjatá atmosféra. Mnozí velitelé věděli, že trpký konec je za dveřmi, ale strach ze selhání a vojenská přísaha, je držely v bojovém nasazení. K tragickému případu došlo ve štábu zbylých skupin 7. armády wehrmachtu, která se po ústupových bojích zastavila v pohoří Smrčiny a Krušných hor. Velení armády se usídlilo za původní československou hranicí v šestitisícovém sudetském městečku Pressnitz (Přísečnice) nedaleko Kadaně.

Po jedné z porad prohlásil v úzkém kruhu důstojníků velitel týlové oblasti generál Reinhold Gothsche společně se svým pobočníkem mjr. Eisebittem, že válka je prohraná a další boje jsou marné. Armáda by se měla vzdát Američanům! Když se to dozvěděl nový velitel 7. armády generál Hans von Obstfelder, nechal oba důstojníky 18. 4. 1945 zatknout a předvést před polní soud, kde byli oba muži v rychlém přelíčení odsouzení k trestu smrti zastřelením. Zpráva se rychle rozkřikla, rozsudek vyvolal mezi důstojníky pohoršení a nevoli. O celém incidentu se dozvěděl 22. 4. generál Westphal, náčelník štábu západní fronty, který ihned informoval náčelníka OKW, polního maršála Keitela. Žádal ho, aby se vše znovu prošetřilo a maršál rychle zasáhl. Wilhelm Keitel se snažil intervenovat, ale díky špatnému spojení ve zmatku posledních bojů Třetí říše, bylo již pozdě. Generál Gothsche i mjr. Eisebitt byli 22. 4. večer zastřelení popravčí četou. Exekuce byla provedena poblíž Přísečnice v bývalém Fischerově dole na železnou rudu při silnici na Kovářskou. Odsouzení dostali každý pouhých 5 minut na zpověď před knězem. Jejich těla byla poté zahrabána u vnější zdi přísečnického hřbitova.

V mnoha městech panovaly mezi německými představiteli rozpory. Zatímco někteří zastávali taktiku vzdání se, jiní, především nacističtí funkcionáři z NSDAP či různí fanatičtí důstojníci SS, chtěli bojovat do poslední chvíle! Zároveň se tvrdě trestaly veškeré případy dezercí či šíření poraženeckých nálad. Smrt oběšením nebo zastřelením charakterizovala onu šílenou dobu plnou válečného chaosu. Hlídky Waffen SS či Schutzpolizei pochytaly stovky dezertérů, ale i civilistů a popravení zůstávali na ulicích jako veřejná výstraha pro ostatní případné zrádce!

Např. v Regensburgu byly 23. dubna 1945 ráno vyhozeny všechny mosty do povětří. Důvodem byl fakt, že den před tím Američané obsadili Amberg, vzdálený jen 50 km. Atmosféra strachu a nejistoty dosáhla v Regensburgu vrcholu! Na náměstí Moltkeplatz došlo 23. dubna pozdě odpoledne k spontánní demonstraci téměř 1000 nespokojených občanů, převážně žen s dětmi a starších obyvatel. Městem se před tím šířily fámy, že akce je povolená „shora“. Všichni dali najevo, že chtějí, aby bylo město předáno bez boje. Před shromážděním spontánně vystoupil 38letý kazatel tamní katedrály Dr. Johann Maier. Z objektu protileteckého krytu varoval před vzpourou a zdůraznil, aby se zabránilo krveprolití a město s několika plnými nemocnicemi bylo vydáno Američanům. ​Než mohl projev dokončit, byl na místě zatčen policisty v civilu. Odvlekli ho před narychlo svolaný stanný soud a ve stejný den jej odsoudili k trestu smrti za sabotáž. Ještě toho dne byl zastřelen bývalý okresní inspektor Lottner, který proti zatčení kazatele ostře protestoval. Kazatel Maier byl veřejně oběšen nad ránem 24. dubna na Moltkeplatzu. Když ho vedli na smrt, měl na krku ceduli z lepenky s velkým nápisem „JSEM SABOTÉR“. Druhým oběšeným se stal 70letý Josef Zirkl. Popravení viseli na náměstí až do večera! Ostatní zatčení byli zproštěni viny. Regensburg se nakonec paradoxně vzdal Američanům 27. dubna bez boje… Toho dne ráno kapituloval i nálety zužovaný Deggendorf. Starosta vyvěsil na kostelní věž velký bílý prapor a dal najevo, že je po všem.

Právě proto byly některé oblasti tvrdě bráněny a nepřítel, v absurdní snaze zastavit Američany, na poslední chvíli vyhazoval do povětří mohutné říční mosty. Obdobný scénář s posledním nesmyslným odporem se odehrál také v bavorském Regenu, jen 20 km od československé hranice. Obraně města velel plukovník Bingen nositel rytířského kříže, který měl k dispozici oddíl důstojnických kadetů v počtu asi 200 mužů. Obranu města přikázali důstojníci SS. 24. dubna se odehrál poslední boj. Dopoledne kolem 11 hod. byly vyhozeny do povětří dva místní říční mosty. Americký velitelský tank z 11. obrněné divize byl před městem zasažen „panzerfaustem“ a v hořícím stroji zahynuli dva vojáci. Američané zasypali pozice nepřítele tankovými granáty, útočily i stíhačky. Odpolední boj se přenesl i do ulic města. Regen kapituloval po čtyřech hodinách tvrdých bojů a po 15. hod. se v oknech objevily bílé vlajky. Až v 16 hod. měli Američané město zcela pod kontrolou. Na německé straně padlo 33 vojáků a 17 civilistů. Své padlé měli i Američané...

Na jihu v oblasti St. Poeltenu se k poslednímu odporu vzepjala 24. dubna 1945 tanková divize SS „Das Reich“, která se pokusila ještě s dalšími zbylými útvary 6. tankové armády SS bránit Linec. Dne 25. dubna překročily Pattonovy divize Dunaj. O dva dny později ve směru na Pasov překročily americké divize řeku Isar a zmocnily se Landshutu.

Aktivní byla i sousední americká 7. armáda, která prožívala velmi krušné okamžiky, když 15. dubna dorazila před nacistickou baštu – Norimberk. Místní posádka vzdorovala celých pět dní. V pouličních bojích mezi troskami domů utrpěli Američané značné ztráty. V rozvalinách města působily největší problémy ostřelovači, opevněná kulometná hnízda a zakopané flaky ráže 88 mm. 30. dubna kapituloval Mnichov a o pár dnů později, 4. května 1945, ještě Salzburg a Berchtesgaden. Dne 1. května se Američané dostali přes řeku Inn na německo-rakouských hranicích. Do 2. května byl vyčištěn od nepřítele celý severní břeh Dunaje, a to až k Pasovu. Právě Pasov byl několik dní ostřelován těžkým dělostřelectvem. A 5. května 1945 kapituloval Linec, tanky americké 11. obrněné divize poté vjely na velké hlavní náměstí Hitlerova města…

90. pěší divize v posledních bojích

Operace 90. pěší divize probíhaly v závěru dubna 1945 v Bavorsku, v pohoří Českého lesa a severní části Šumavy. Šlo o prostor pod vesnicí Železnou (Eisendorf) až k Železné Rudě (Markt Eisenstein). Ovládnout lesnaté průsmyky bylo složité. Cesty na dlouhém úseku fronty byly rozbahněné, s mnoha překážkami a zátarasy. V horských partiích ještě na mnoha místech ležel sníh. Američané jen s vypětím zvládali denní přesuny v délce 20 km. V celém dlouhém hraničním prostoru zatarasili už několik měsíců před tím němečtí vojáci s pomocí civilních obyvatel většinu hlavních cest poraženými stromy. Postup tak ztěžovalo asi 8 000 kmenů. Dle velení 90. pěší šlo o nejtěžší překážky od Rýna! Pěšáky divize nečekaly již velké bitvy. Šlo o lokální střety či nastražené léčky menších vojenských oddílů wehrmachtu, ale také SS či skupin Hitlerjugend, vedených fanatickými veliteli. Bojové operace Američanů měly mít osvědčený scénář: průzkum, ultimátum nepříteli a případný výstražný dělostřelecký útok.

K jednomu z prvních bojů na původní československé hranici došlo 26. dubna dopoledne v 10.00 hod. u německé osady Schwarzach (Švarcava), 4 km nad vesnicí Rybník. 42. průzkumnou eskadronu, posílenou vojáky 90. pěší divize, zastavila intenzivní střelba, vedená asi 75 německými vojáky právě ze Schwarzachu. Americký průzkum takticky ustoupil zpět, ale za bojovou linií zůstal jeden těžce raněný Američan a dva vojáci byli nezvěstní. Asi v 11.30 hod. se k Američanům dostavil německý poručík a poddůstojník s bílou vlajkou. Veliteli oddílu, poručíku Merillu B. Rudesovi, drze nabídli, aby se postarali o Američana, těžce raněného šrapnelem a poslali delegaci, která jej přemístí. Když vojenský chirurg, kaplan a por. Rudes přešli na německou linii, byl již americký voják mrtev. Poručík Rudes vzápětí tlumočil nepříteli tlampačem 15minutové ultimátum ke složení zbraní, jinak bude vesnice srovnána se zemí. Když tuto možnost odmítl, zahájili Američané střelbu ze samohybných děl M7 Priest. Většinu venkovských domů zničily přesné zásahy a odpor byl tvrdě zlomen. Do zajetí padlo 97 německých vojáků. Padl také jeden ze dvou nezvěstných amerických pěšáků...

Téměř každodenní střety podél čs. hranic Američané zvládali, situace byla však chaotická a linie fronty se měnila doslova s každou hodinou. Nepříjemný zvrat nastal po 25. dubnu 1945 na linii Waldmünchen - Furth im Wald. Právě tady narazili na odpor obávané 11. tankové divize wehrmachtu. Ta se na Domažlicko přesunula ze severu jako součást ustupujících zbytků 7. armády generála von Obstfeldera. Divize měla držet dle rozkazu linii hraničních hor a bránit průnikům do českého vnitrozemí. Američané mohli jen odhadovat její sílu na 3 000 vojáků a asi 10 tanků. Bystřice, Rittsteig, Stadlern, Paadorf, Německá i Česká Kubice, Babylon, Myslív, Svatá Kateřina atd., tady všude došlo k bojovým střetům s různou intenzitou. Americkým průzkumům se opakovaně nedařilo proniknout na čs. území. V otevřeném prostoru Folmava – Maxov – Všeruby narazily na souvislou obrannou linii zmíněné 11. tankové divize. Kromě stíhaček nakonec Američané použili i těžké houfnice M1.

30. dubna dopoledne postupoval 3. prapor 359. pluku ve směru od Folmavy. V čele operovaly roty K a I. U Německé Kubice Američané narazili na zakopané oddíly nepřítele s podporou tanků a několika obrněnců. V palebné hradbě dva z Američanů padli. Dělostřelci přesnými zásahy zničily dva německé tanky a v chaosu americké oddíly pozice Němců obešly a dostaly se až k Babylonu. I tady však narazili na připraveného nepřítele posíleného tanky. I proto se před setměním Američané vrátili zpět. V bojích zajali 50 zajatců.

30. dubna 1945 bojoval už od rána po celý den 3. prapor 358. pluku o důležitou silnici v prostoru Lískové a Capartic. Strmý lesnatý terén podél silnice s mnoha zátarasy neumožňoval rozvinout širší útok. Navíc nebyla dobrá viditelnost, bojové akce ztěžovalo velmi chladné, nepříznivé počasí, na mnoha místech ležel stále sníh a toho dne několik hodin hustě sněžilo. Američané přišli v osadě Černá Řeka o dva tanky Sherman, 6 vojáků padlo, 28 bylo zraněných. Dlouhý úsek bránilo sedm kulometných hnízd s obávanými kulomety MG 42 (tzv. „Hitlerovy pily“) a dva střední tanky Pz. Kpfw. IV. Asi 15 nepřátel padlo. Od jihovýchodu se do Capartic pokoušel probít 2. prapor. Nezastavili ho ani německé tanky a němečtí vojáci, svého cíle, obce Capartice, však do večera nedosáhl. Roli sehrála i ztráta radiového spojení. Do večera Američané postoupili jen o 6 km, vyčistili přilehlé lesy a zajali 110 vojáků wehrmachtu.

Také druhý den 1. května Američané v tomto prostoru umírali. Např. při střetech u Klenčí a Výhledů padli tři vojáci 358. pluku. Tím ztráty bohužel nekončily! Během přesunu najel odpoledne nad obcí Díly plně obsazený jeep s přívěsem plným munice na zamaskovanou protitankovou minu. Při obrovské explozi neměl nikdo v malém autě šanci. Trosky jeepu a roztrhaná těla sedmi pěšáků byla rozmetána v okruhu asi 50 m. Kolem Všerub skončily veškeré bojové akce až 3. května, zbytky wehrmachtu začaly pozice opouštět už v noci na 1. května a německý starosta pak vydal městečko Američanům. 

Kapitulace 11. tankové divize

30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler v Berlíně sebevraždu. Když se němečtí vojáci dozvěděli oficiální zprávu, že jejich Vůdce padl, většina z nich ztratila poslední vůli válčit. Nejdůležitější bylo dát se zajmout Američany a uniknout z dosahu pomstychtivým Rusů. Po zmatcích, způsobených válečnou situací, přijela 4. května brzy ráno k předním liniím 359. pluku 90. pěší divize kolona tří aut ​​VW Kübelwagen s bílými vlajkami. Celou akci připravili američtí kavaleristé z 2. jezdecké skupiny. Velitel skupiny, logistický důstojník 11. tankové divize mjr. Voightmann, se po krátkém jednání nechal odvézt se zavázanýma očima na velitelství 90. pěší v Chamu, aby zde oficiálně nabídl kapitulaci své divize! Vše bylo podrobně dohodnuto. 90. pěší divize tak zažila na samém konci své bojové mise velký úspěch. ​Veliteli generálmajoru Earnestovi se 4. května v 16 hod. vzdal v jedné z chalup ve všerubské osadě Hájek sám velitel 11. pancéřové divize generálporučík Wend von Wietersheim. 

Situace kolem divize byla však ve válečném zmatku značně složitá! Její počet čítal 9 050 vyzbrojených vojáků, ale jen 6 750 pocházelo z této tankové legendy. Ti zbývající byli slepencem z různých rozprášených vojenských seskupení. Divize však stále disponovala obrovským množstvím techniky. Šlo o 1 120 druhů vojenských vozidel, 155 motocyklů, 85 obrněnců, 27 tanků a 59 děl. Divize neměla už potřebné počty tanků a chybělo jí především palivo. Některá technika tak musela být do kapitulačního prostoru tažena na lanech, jiná zůstala stát na bavorských cestách v širokém okolí. Celkové počty a bojová síla byly pro Američany překvapivým šokem. Už před tím, 2. května, dorazila bojová skupina Wieterhseimovy divize, vedená genmjr. Horstem von Buttlarem k jihočeským Volarům. V tomto prostoru měla dle rozkazu zastavit americkou 11. pancéřovou divizi při její cestě k Linci. „Kampfgruppe“ však k Volarům dorazila jen s velkými obtížemi, díky omezenému množství paliva. Navíc byla zcela mimo bojový dosah zmíněné americké divize. 

Ve Všerubech začal rozsáhlý a složitý kapitulační akt, řízený 359. plukem v 17 hod. ​Pod světlomety vše probíhalo celou noc až do 17.30 hod. následujícího 5. května.  Problémy způsoboval i fakt, že spojení uvnitř divize fungovalo jen pomocí motospojek. Buttlarova převelená bojová skupina 11. tankové divize se tak v rámci kapitulace vzdala 6. května poblíž Volar americké 26. pěší divizi.    

Útok na Československo

S úspěchem dunajské operace začalo americké velení uvažovat o útoku na Československo a také o osvobození Prahy. Ve vnitrozemí ale byla v pohybu    Schörnerova armáda „Střed“ a mnoho dalších divizí včetně Waffen SS. Na novou operaci bylo třeba soustředit dostatečně velké síly. Zdlouhavé boje 90. pěší divize ukázaly, že její operační úsek byl příliš dlouhý, navíc panovaly obavy z protiofenzivy dalších dvou tankových německých jednotek. Těžkosti vyřešilo posílení XII. sboru. Úsek od Aše až po Domažlice převzal V. sbor, přeřazený dne 4. května z 1. armády genpor. Courtney Hodgese pod Pattonovo velení. Dne 5. května bylo třeba dle nového rozkazu připravit bezpečný průjezd 4. obrněné divizi z XII. sboru. 

Pattonova ostřílená a slavná divize, rozdělená na dvě bojové skupiny, měla na Prahu vyrazit 6. května v 6.00 hod. ráno od německého Regenu jako čelní jednotka. V nejvyšších horských partiích americké tanky projížděly ještě zasněženým terénem. Bojový útvar „A“ směřoval od Kunžvartu (Strážného) k Horní Vltavici, Vimperku, Strakonicím až do Písku, Sedlic a Mirotic. Druhý bojový útvar „B“ projel Železnorudským průsmykem na Dobrou Vodu, Hartmanice, Sušici, Horažďovice a kolem 15. hodiny dosáhly první tanky prostoru ​​Velkého Boru. Prostor mezi oběma bojovými skupinami vykrývaly kavaleristé z 2. jezdecké skupiny. 

Tanková divize urazila za nadšeného vítání českými obyvateli zhruba 150 km, když její úspěšný postup zastavil odpoledne za Strakonicemi a ve Velkém Boru rozkaz generála Eisenhowera, nepostupovat dále na Prahu. Tam zuřily nejtěžší povstalecké boje a Praha pomoc potřebovala. Rusové však kategoricky oznámily, že Prahu a drtivou většinu československého území už obsadí Rudá armáda. Vzápětí americké velení vydalo svým divizím nový definitivní rozkaz – další den za žádnou cenu nepřekračovat dohodnutou demarkační linii. Američané tak přišli o „nehynoucí vděčnost Čechů za osvobození Prahy“ a velký poválečný politický vliv přenechali k spokojenosti komunistů Sovětskému svazu. Do Prahy, v níž už ale bylo po podepsané kapitulaci 8. května odpoledne vlastně po všem, stihla dojet Rudá armáda až 9. května 1945 brzy ráno…

ZEJBIŠ a PASEKA. Předehra k tragédii…

Mise 90. pěší divize se chýlila ke konci. Vojáci stále bojovali v těžkém terénu, čelili nástrahám, brali do zajetí a museli vyslýchat stovky německých vojáků. Zpovídali i nedůvěřivé, vystrašené civilisty. Ti byli důležitými svědky a mnozí z nich podávali cenné informace o tom, kde se nachází nepřítel. Americké průzkumné oddíly, které se pohybovaly v neznámé terénu, musely bedlivě dalekohledy sledovat krajinu před sebou, aby zjistily, zda se někde ve vesnicích či samotách neskrývá připravený odpor. 4. května 1945 měla na stávajících pozicích „devadesátku“ vystřídat 2. pěší divize z V. sboru. 90. divize se měla stáhnout k Viechtachu a čekat na nové rozkazy. Situace se však nečekaně změnila. Z důvodu zdlouhavé kapitulace 11. tankové divize zůstala 90. divize ještě v akci. 

Noční rozkaz XII. sboru č. 115 pro 5. květen přinesl nové úkoly. 357. pluk bude nad ránem přesunut jižním směrem, a přes Zwiesel dopraven za Železnou Rudu. Tam panovala nejistá situace, bylo třeba vyčistit celé území směrem na Dobrou Vodu a Prášily. V celé této oblasti Šumavy kladli houževnatý odpor především důstojničtí kadeti wehrmachtu (Fahnenjunker). S jarem 1945 sem byla z Plzně převelena velká bojová skupina těchto kadetů "Dělostřeleckých junkerských škol" z Rokycan a Strašic, včetně jejich velitelů. Tyto jednotky o velikosti pluku (asi 1600 vojáků), operovaly na mnoha místech a znamenaly pro Američany nečekaně velký problém! Byli velmi dobře vyzbrojeni, ale neměli těžké zbraně. Mladí vojáci dle hlášení chytře využívali lesnatý terén, rychle měnili své pozice a ze zálohy přepadávali americké oddíly.  

Právě bojový průzkum 42. eskadrony se dostal v pozdním odpoledni 4. května na příjezdech u osady Javorná (Zejbiš) do připravené pasti. Nepřítel v počtu asi 70 mužů pozoroval americké průzkumy již předchozího dne a na kavaleristy se ve třech směrech dobře připravil. Tři čety zastavila palebná hradba. 1. četa rychlým ústupem unikla svému zničení, další dvě čety se už jen těžko probojovaly z obklíčení, ta 2. už za cenu dvou raněných a ztráty kolového obrněnce M8. Nejhůře ale dopadla „nešťastná“ 1. četa vedená por. Gannawayem. Po ústupu zaujala bojové postavení v osadě Paseka (Holzschlag) a velitel spěchal v jeepu podat zprávu velitelské skupině průzkumu. 

Místo však zatím nečekaně obklíčila obrovská přesila německých vojáků a došlo k nerovnému boji. Američané byli doslova rozprášeni, měli dva padlé, dva zraněné a 22 padlo do zajetí! Když se později velitel Gannaway vracel v jeepu zpět k jednotce, u Paseky na něj nepřítel zahájil palbu z ručních zbraní. Po výstřelu pancéřovou pěstí, vyletěl jeep ze silnice a skončil v hlubokém příkopu. Gannawayovi se ale podařilo vrátit k velitelskému oddílu a zalarmovat pomoc. K Pasece vyrazila v podvečer 3. četa kavaleristů, posílena o četu tanků M24 Chaffee. Odpor zbytků nepřítele byl rozdrcen. Dle hlášení deset Němců padlo, dva byli zajati. Američané se z výslechu dozvěděli, že Němci zajaté kavaleristy odvezli čtyřmi jeepy (za dva dny je osvobodí rota B ze 42. eskadrony). Nepřítel však kromě jeepů ukořistil už druhý obrněnec M8! Americký oddíl držel pozice v Pasece po celou noc. Napjatá a nejasná situace však vyústila v tragédii, která se měla odehrát další den! Válečná vřava zuřila stále naplno a co bylo příčinou v chybné divizní komunikaci, se už nedozvíme. A Zhůří leželo od Paseky vzdušnou čarou jen 3 km! 

V boji na šumavské Pasece tak padli dva poslední kavaleristé z 2. jezdecké skupiny v druhé světové válce. Ten první padl už v Normandii dne 3. srpna 1944. Vojín Buttron zahynul na Pasece během boje, zatímco těžce raněného vojína Freda W. Ashleyho němečtí vojáci odvezli společně se zajatci směrem za Dobrou Vodu. Ashley nemohl dostat potřebnou lékařskou péči a těžkým následkům zranění podlehl. Němečtí kadeti jej pohřbili u vnější strany zdi zadní části hřbitova na Dobré Vodě (dnes je na místě malý pomník).

Tragický boj ve Zhůří

Sychravé, mrazivé sobotní ráno 5. května 1945. Americké pěšáky čekala další bojová akce. V 6.30 hod. vyjeli v kolonách od německého Regenu kolem Zwieselu přes Eisenstein. Mířili do nepřátelského území, kde šlo stále o život. Vojáci ze tří praporů 357. pluku bojovali už příliš dlouho a trpěli únavou. Oddíly sesedaly z nákladních aut ve třech vlnách po cca 50 min. intervalech. Začínaly pod křižovatkou u Gerlovy Hutě 3 km nad Železnou Rudou. Při postupu musely prozkoumat široký prostor podél silnice ve směru na osadu Starý Brunst a dále na Dobrou Vodu. Kolem 10.40 hod. skončila první fáze akce, celý prostor Starého Brunstu byl zajištěn 1. praporem. 

Podél silnice od Brunstu postupoval asi v 11.40 hod. na severovýchod 3. prapor. Na čele vlevo rota I, část postupovala od hřebene. Za ní vpravo rota K. Zálohu plnila rota L. Ze šedivých mraků pršelo, pěšáci stoupali více než 2 km do mírného kopce, až spatřili německou osadu Zhůří (Haidl am Ahornberg). Viděli věž kostela a první horské chalupy, lemující cestu. Psychiku vojáků již ovlivnilo očekávání brzkého konce války. Obyvatelé, vystrašení zásahy amerických dělostřeleckých granátů z předchozího dne, brzy ráno Haidl opustili a schovali se v lesích u Kochánova a Zejbiše. Ve ztichlé vesnici visely z oken bílé prapory. Když Američané přešli horizont cesty, spatřili poblíž kostela pod stromy dva americké kolové transportéry M 8 Greyhound a čtyři jeepy. Ulevilo se jim. Kavaleristé, ti „Pattonovi duchové“, mají vesnici pod kontrolou! Obezřetní pěšáci se přestali krýt a vešli do otevřeného středu obce. Netušili, že je to chladnokrevná léčka. Šlo o techniku ukořistěnou předchozího dne kavaleristům! 

Jedno z vozidel M8 náhle vyrazilo vpřed. Vzápětí americké pěšáky překvapil nahrubo namalovaný trámový kříž (znak wehrmachtu) na jeho čele. Když si uvědomili, že vesnici drží Němci, bylo příliš pozdě! Obrněnec začal pálit z kulometu Browning ve věži, smrtící palbu zahájil i druhý Greyhound. Muži z roty I, vedené S/Sgt. Johnem W. Garnerem, stihli padnout do mělkého příkopu, kde ale neměli šanci. Sedm vojáků bylo okamžitě mrtvých, palba zblízka je zmasakrovala. U silnice leželi zranění. To už nepřítel vedl střelbu z lehkých zbraní i z dalších míst. Šokovaní Američané střelbu opětovali a snažili se někde ukrýt. Překvapili je již zmínění, odhodlaní důstojničtí kadeti wehrmachtu (Fahnenjunker). Byli těmi posledními, kdo v prostoru severní Šumavy ještě bojoval…    

Rozhořčení a frustrace z tak těžké ztráty v samém závěru války byly velké. Rozzuření vojáci z roty I a K v počtu asi 400 mužů se částečně stáhli a rychle připravili k protiútoku. Nemohli vesnici opustit a čekat na dělostřeleckou podporu, chtěli okamžitě pomstít zastřelené spolubojovníky! Ve vesnici došlo k několikahodinovému boji, někdy doslova muže proti muži. Válečná zkušenost amerických pěšáků a převaha zbraní, se na konec projevila naplno. V boji však padli ještě další tři Američané. Bilance byla tragická, deset mrtvých a deset raněných. (Podle jiných, novějších zdrojů, měl desátý z mužů, svobodník Wood z roty G padnout při dalším střetu u nedaleké Skelné.) Nejmladší oběť, voj. Foster R. Carter, neměla ani 18 let. Dle bojového hlášení 90. pěší divize zahynulo na straně nepřítele 24 mladých vojáků, mezi 76 zajatci byla téměř polovina zraněných. Stopy bitvy poznamenaly také Haidl. Sedm domů vyhořelo, skoro všechna okna byla popraskaná nebo zničená, zdi i trámy potrhané od střel, kostel přišel o část střechy. Z výslechů se Američani dozvěděli, že mladíci chtěli bojovat, čekali na Američany a chtěli je zabíjet. 

Další oddíly nepřítele, opevněné v zákopech u osady Stará Huť 2,5 km odtud, rozprášilo dělostřelectvo. Když Američané odvezli své mrtvé a raněné, operace pokračovala. Kolem 14.30 hod. obsadili Starý Brunst, Zhůří a Starou Huť spolubojovníci z 2. průzkumné eskadrony. Vojáci, kteří se u Staré Huti vzdali, uvedli během výslechu, že v Dolejším Těšově je kolem hospody a budovy české školy připravená další obranná linie „Fahnenjunkerů“ (školu měli kadeti jako ubytovací kasárna). Ve směru na Mochov, D. Těšov a Hartmanice vyrazila ​bojová skupina 3. praporu. 

Oddíly 2. praporu posílené tanky zatím mířily po jižní hlavní silnici na Dobrou Vodu. Na polovině cesty u osady Skelná (Glasserwald) rozehnali palbou dalších 50 nepřátel, připravených v zákopech. Někteří z nich pak Američany ostřelovali z okolních lesů. Na poslední marný odpor narazili Američané u horské osady Rovina (Ebene) v zatáčce nad Dobrou Vodou. Proti těžkým kulometům a dělům neměli němečtí „fahnenjunkeři“ šanci. Téměř 20 jich tady padlo. Bojové operace toho dne skončily ve 21.00 hod. 

Z dochovaných faktů, náhodně objevených ostatků mrtvých, či řízených exhumací z počátku 90. let, je zřejmý důležitý fakt! Američané padlé německé vojáky, kteří jim způsobili ztráty a sami pak v boji padli, někdy rychle „odklízeli“. Pohřbívali je bez označení v lesích či podél šumavských cest. Je zcela jisté, že někteří vojáci wehrmachtu, kteří zarputile bojovali do posledních okamžiků, leží dodnes v neobjevených hrobech...

DODATEK – Těšovský příběh: Tragický boj ve Zhůří a trvající vzdor nepřítele vyvolal mezi pěšáky divize značné napětí. Američané reagovali nekompromisně na cokoliv podezřelého před nimi! Když průzkumné vozy M8 vyjely toho odpoledne z lesa od Mochova nad údolí před Dolejším Těšovem (pod nimi probíhala protektorátní hranice), obrněnce i jeepy zastavily a vojáci pozorovali dalekohledy prostor. Asi 1 km odtud ležela přes údolí vesnička Vlastějov. Všechny domky byly stejně jako v tragickém Zhůří, ověšené bílými vlajkami. Obezřetní Američané, netušící, že Vlastějov je český, byli ve střehu. V popředí si nad údolím všimli podezřelého shluku lidí, kteří na poli mávali jakousi vlajkou. Vystřelili jim proto nad hlavami z dvou houfnic M7 výstražné granáty. Jedna z chalup explodovala, u druhé granát rozmetal dvorek. Jakmile zasvištěly granáty, doprovázené výbuchy, skupina ​​vlastějovských, která Američany spontánně vítala, okamžitě v šoku zalehla za hromadu kamení, připravenou k výstavbě opěrné zdi. ​Všechny vlajky z oken a vikýřů ve vesnici v okamžiku zmizely...  

Mezitím se americký odstřelovač přesunul k jedné z těšovských chalup a odtud zastřelil kulometčíka, odhodlaně připraveného v opevněném horním okně české obecné školy. Jeho šokovaný pomocník vzápětí vyrazil ze dveří budovy a dal se ​na zběsilý útěk. Když přelézal blízký plot, snajpr zastřelil i jeho. Po jejich likvidaci se zbytek kadetů vzdal. Mladíky Američané odzbrojili a zavřeli do hospody. Jejich velícího, vzdorovitého důstojníka (údajně kapitána) odvezli a zavřeli v blízkém zámku do sklepa. Němečtí obyvatelé se museli povinně dostavit k budově české školy, kde byli dočasně internováni. Později pustili jen tři chlapce, kterým dovolili, aby obstarali všechen dobytek. 90. pěší divize si zřídila štáb v českém Vlastějově a v Těšově zůstala jen strážní četa k zajatcům. Druhý den požádala hospodářka školy, zda by mohla vězněnému veliteli donést čistou košili a toaletní potřeby. To jí bylo umožněno, ale při předávání si pozorný strážný všiml, že v ručníku byla zabalená pistole. Než jí však stačil Němec použít, americký voják ho okamžitě zastřelil a hospodářku srazil fackou k zemi. Mrtvého pak naložili na jeep a odvezli. Dle rozkazu měl být pohřben v lese. Američané si však práci „ulehčili“ a důstojníka zakopali v první zatáčce poblíž Těšova do jedné z mezí. (Hrob se po válce nepodařilo najít, ostatky byly objeveny náhodně až v r. 1972 během melioračních prací!). Dva zastřelení kadeti byli pohřbeni v parku místního zámku...

Zhůří po válce a zbudování pomníku

V r. 1946 zažilo Zhůří, stejně jako ostatní tamní vesnice, odsun německých obyvatel. V dubnu 1952 byla v kostele Nejsvětější trojice odsloužena poslední mše, celý prostor brutálně pohltil nově vytvořený vojenský prostor Dobrá Voda a vstup sem byl přísně zakázán. Následkem palby dělostřelectva ČSLA časem nezůstalo po původních 96 domech a kostelu zhola nic. Jen stromy a holé pláně… Stejně tak zmizely i ostatní vesnice a osady, včetně kostelů. Stodůlky, Nový Bor, Frauental, Stará i Nová Hůrka, Skelná, Paseka, Zettlova Hůrka, Slunečná, Vysoké Lávky či Zadní Paště. 

Komunistický režim po r. 1948 hrubě překrucoval historická fakta o akcích amerických divizí během útoku na Československo. V 50. letech byli Pattonovi vojáci napadáni, že se váleli v Plzni na tancích, šmelili a nechali Prahu na pospas nacistům. Označovali je za vrahy, gangstery a nositele zvlčilé kultury. Jako jediný hrdinný osvoboditel Československa byla až hystericky prezentována Rudá armáda, která měla v poslední chvíli zachránit od krveprolití bojující Prahu. 

Americké osvobozování doslova zmizelo z oficiální historie. Veřejné pamětní desky, připomínající slavné dny z května r. 1945, byly počátkem 50. let násilně odstraňovány a ničeny. Pravdivé informace se 40 let nesměly zveřejnit. Jedním z „trumfů“ režimních historiků bylo jejich tvrzení, že Američané za Československo vůbec nebojovali a šlo jim jen o politické hry a nastolení kapitalismu v poválečné republice. O posledních bojích v Bavorsku, Českém lese, bitvě ve Zhůří či kapitulaci 11. tankové divize se nikdy nenapsalo ani slovo!  

V 90. letech se o událostech ve Zhůří objevily pouze první neúplné informace. Zlom nastal v dubnu r. 2000 s vydáním úspěšné fotografické knihy „Američané a západní Čechy 1945“ publicisty Zdeňka Roučky (v rozšířeném vydání v r. 2005 „A přinesli nám svobodu“). Autor získal z USA původní vojenská hlášení 90. pěší divize a konečně tak vyšlo najevo, co se ve Zhůří odehrálo! Plzeňský vydavatel Zdeněk Roučka inicioval na jaře r. 2000 několik jednání na americkém velvyslanectví v Praze, kde předložil důležité podklady. Záměr byl jasný, zbudovat ve Zhůří pomník a vrátit „zapomenutou“ 90. pěší divizi do české historie. Američané byli překvapeni a samozřejmě potěšeni. Ve spolupráci s „US Embassy“, aktivní podporou tehdejšího Okresu Klatovy, vedeného Mgr. Petrů a města Hartmanice se starostou p. Juklem, se vše rychle podařilo! Již v červenci r. 2000 byl pomník zrealizován a odhalen. Velké slavnosti se účastnil i velvyslanec USA John Shattuck. 

Na konci dubna a během prvních květnových dnů r. 1945 přišlo o život v jižní části Českého lesa a na severu Šumavy na 50 příslušníků 90. pěší divize. Mladí Američané, kteří zde padli na samém konci války, vybojovali našemu národu svobodu a demokracii. Jak jsme s ní my Češi za několik let naložili, už dobře víme. A co přineslo osvobození, které vybojovala Rudá armáda, se ukázalo velmi brzy. Daň byla tvrdá, celých 40 let „za dráty“ komunistické nesvobody v pevném sevření chomoutu Sovětského svazu...