Tragický boj ve Zhůří

Sychravé, mrazivé sobotní ráno 5. května 1945. Americké pěšáky čekala další bojová akce. V 6.30 hod. vyjeli v kolonách od německého Regenu kolem Zwieselu přes Eisenstein. Mířili do nepřátelského území, kde šlo stále o život. Vojáci ze tří praporů 357. pluku bojovali už příliš dlouho a trpěli únavou. Oddíly sesedaly z nákladních aut ve třech vlnách po cca 50 min. intervalech. Začínaly pod křižovatkou u Gerlovy Hutě 3 km nad Železnou Rudou. Při postupu musely prozkoumat široký prostor podél silnice ve směru na osadu Starý Brunst a dále na Dobrou Vodu. Kolem 10.40 hod. skončila první fáze akce, celý prostor Starého Brunstu byl zajištěn 1. praporem. 

Podél silnice od Brunstu postupoval asi v 11.40 hod. na severovýchod 3. prapor. Na čele vlevo rota I, část postupovala od hřebene. Za ní vpravo rota K. Zálohu plnila rota L. Ze šedivých mraků pršelo, pěšáci stoupali více než 2 km do mírného kopce, až spatřili německou osadu Zhůří (Haidl am Ahornberg). Viděli věž kostela a první horské chalupy, lemující cestu. Psychiku vojáků již ovlivnilo očekávání brzkého konce války. Obyvatelé, vystrašení zásahy amerických dělostřeleckých granátů z předchozího dne, brzy ráno Haidl opustili a schovali se v lesích u Kochánova a Zejbiše. Ve ztichlé vesnici visely z oken bílé prapory. Když Američané přešli horizont cesty, spatřili poblíž kostela pod stromy dva americké kolové transportéry M 8 Greyhound a čtyři jeepy. Ulevilo se jim. Kavaleristé, ti „Pattonovi duchové“, mají vesnici pod kontrolou! Obezřetní pěšáci se přestali krýt a vešli do otevřeného středu obce. Netušili, že je to chladnokrevná léčka. Šlo o techniku ukořistěnou předchozího dne kavaleristům! 

Jedno z vozidel M8 náhle vyrazilo vpřed. Vzápětí americké pěšáky překvapil nahrubo namalovaný trámový kříž (znak wehrmachtu) na jeho čele. Když si uvědomili, že vesnici drží Němci, bylo příliš pozdě! Obrněnec začal pálit z kulometu Browning ve věži, smrtící palbu zahájil i druhý Greyhound. Muži z roty I, vedené S/Sgt. Johnem W. Garnerem, stihli padnout do mělkého příkopu, kde ale neměli šanci. Sedm vojáků bylo okamžitě mrtvých, palba zblízka je zmasakrovala. U silnice leželi zranění. To už nepřítel vedl střelbu z lehkých zbraní i z dalších míst. Šokovaní Američané střelbu opětovali a snažili se někde ukrýt. Překvapili je již zmínění, odhodlaní důstojničtí kadeti wehrmachtu (Fahnenjunker). Byli těmi posledními, kdo v prostoru severní Šumavy ještě bojoval…    

Rozhořčení a frustrace z tak těžké ztráty v samém závěru války byly velké. Rozzuření vojáci z roty I a K v počtu asi 400 mužů se částečně stáhli a rychle připravili k protiútoku. Nemohli vesnici opustit a čekat na dělostřeleckou podporu, chtěli okamžitě pomstít zastřelené spolubojovníky! Ve vesnici došlo k několikahodinovému boji, někdy doslova muže proti muži. Válečná zkušenost amerických pěšáků a převaha zbraní, se na konec projevila naplno. V boji však padli ještě další tři Američané. Bilance byla tragická, deset mrtvých a deset raněných. (Podle jiných, novějších zdrojů, měl desátý z mužů, svobodník Wood z roty G padnout při dalším střetu u nedaleké Skelné.) Nejmladší oběť, voj. Foster R. Carter, neměla ani 18 let. Dle bojového hlášení 90. pěší divize zahynulo na straně nepřítele 24 mladých vojáků, mezi 76 zajatci byla téměř polovina zraněných. Stopy bitvy poznamenaly také Haidl. Sedm domů vyhořelo, skoro všechna okna byla popraskaná nebo zničená, zdi i trámy potrhané od střel, kostel přišel o část střechy. Z výslechů se Američani dozvěděli, že mladíci chtěli bojovat, čekali na Američany a chtěli je zabíjet. 

Další oddíly nepřítele, opevněné v zákopech u osady Stará Huť 2,5 km odtud, rozprášilo dělostřelectvo. Když Američané odvezli své mrtvé a raněné, operace pokračovala. Kolem 14.30 hod. obsadili Starý Brunst, Zhůří a Starou Huť spolubojovníci z 2. průzkumné eskadrony. Vojáci, kteří se u Staré Huti vzdali, uvedli během výslechu, že v Dolejším Těšově je kolem hospody a budovy české školy připravená další obranná linie „Fahnenjunkerů“ (školu měli kadeti jako ubytovací kasárna). Ve směru na Mochov, D. Těšov a Hartmanice vyrazila ​bojová skupina 3. praporu. 

Oddíly 2. praporu posílené tanky zatím mířily po jižní hlavní silnici na Dobrou Vodu. Na polovině cesty u osady Skelná (Glasserwald) rozehnali palbou dalších 50 nepřátel, připravených v zákopech. Někteří z nich pak Američany ostřelovali z okolních lesů. Na poslední marný odpor narazili Američané u horské osady Rovina (Ebene) v zatáčce nad Dobrou Vodou. Proti těžkým kulometům a dělům neměli němečtí „fahnenjunkeři“ šanci. Téměř 20 jich tady padlo. Bojové operace toho dne skončily ve 21.00 hod. 

Z dochovaných faktů, náhodně objevených ostatků mrtvých, či řízených exhumací z počátku 90. let, je zřejmý důležitý fakt! Američané padlé německé vojáky, kteří jim způsobili ztráty a sami pak v boji padli, někdy rychle „odklízeli“. Pohřbívali je bez označení v lesích či podél šumavských cest. Je zcela jisté, že někteří vojáci wehrmachtu, kteří zarputile bojovali do posledních okamžiků, leží dodnes v neobjevených hrobech...

DODATEK – Těšovský příběh: Tragický boj ve Zhůří a trvající vzdor nepřítele vyvolal mezi pěšáky divize značné napětí. Američané reagovali nekompromisně na cokoliv podezřelého před nimi! Když průzkumné vozy M8 vyjely toho odpoledne z lesa od Mochova nad údolí před Dolejším Těšovem (pod nimi probíhala protektorátní hranice), obrněnce i jeepy zastavily a vojáci pozorovali dalekohledy prostor. Asi 1 km odtud ležela přes údolí vesnička Vlastějov. Všechny domky byly stejně jako v tragickém Zhůří, ověšené bílými vlajkami. Obezřetní Američané, netušící, že Vlastějov je český, byli ve střehu. V popředí si nad údolím všimli podezřelého shluku lidí, kteří na poli mávali jakousi vlajkou. Vystřelili jim proto nad hlavami z dvou houfnic M7 výstražné granáty. Jedna z chalup explodovala, u druhé granát rozmetal dvorek. Jakmile zasvištěly granáty, doprovázené výbuchy, skupina ​​vlastějovských, která Američany spontánně vítala, okamžitě v šoku zalehla za hromadu kamení, připravenou k výstavbě opěrné zdi. ​Všechny vlajky z oken a vikýřů ve vesnici v okamžiku zmizely...  

Mezitím se americký odstřelovač přesunul k jedné z těšovských chalup a odtud zastřelil kulometčíka, odhodlaně připraveného v opevněném horním okně české obecné školy. Jeho šokovaný pomocník vzápětí vyrazil ze dveří budovy a dal se ​na zběsilý útěk. Když přelézal blízký plot, snajpr zastřelil i jeho. Po jejich likvidaci se zbytek kadetů vzdal. Mladíky Američané odzbrojili a zavřeli do hospody. Jejich velícího, vzdorovitého důstojníka (údajně kapitána) odvezli a zavřeli v blízkém zámku do sklepa. Němečtí obyvatelé se museli povinně dostavit k budově české školy, kde byli dočasně internováni. Později pustili jen tři chlapce, kterým dovolili, aby obstarali všechen dobytek. 90. pěší divize si zřídila štáb v českém Vlastějově a v Těšově zůstala jen strážní četa k zajatcům. Druhý den požádala hospodářka školy, zda by mohla vězněnému veliteli donést čistou košili a toaletní potřeby. To jí bylo umožněno, ale při předávání si pozorný strážný všiml, že v ručníku byla zabalená pistole. Než jí však stačil Němec použít, americký voják ho okamžitě zastřelil a hospodářku srazil fackou k zemi. Mrtvého pak naložili na jeep a odvezli. Dle rozkazu měl být pohřben v lese. Američané si však práci „ulehčili“ a důstojníka zakopali v první zatáčce poblíž Těšova do jedné z mezí. (Hrob se po válce nepodařilo najít, ostatky byly objeveny náhodně až v r. 1972 během melioračních prací!). Dva zastřelení kadeti byli pohřbeni v parku místního zámku...